Blog

Moje slepičí záchranné mise

Můj příběh se slepicemi začal zhruba před 3 lety touto dobou. Byla jsem bez práce a jela jsem do Prahy na pracovní pohovor. V Praze na Jižní spojce jsem si v koloně všimla, že z kamionu pár aut přede mnou „cosi“ vypadlo. Za pár okamžiků, jak jsem dojela k onomu místu, jsem zjistila, že se jedná o malou ubohou slepičku, která vypadla z kamionu jedoucího na jatka. Okamžitě jsem vystoupila a v jediném svém „nejlepším“ oblečení začala slepičku chytat. No nedalo mi to moc práce – hodila jsem na ni své sako od kostýmku.

Transport slepic

Ono totiž jinak nebylo moc za co chytat. Při vytahování z klecí se slepičky nemilosrdně tahají za nohy a velmi často jim při tom pracovníci zlomí nebo vykloubí nohu.

Naše slepička Jířa se mnou absolvovala pracovní pohovor a pak veterinu – aby posoudili, zda je její stav k žití. Vypadala velice uboze – holá, nechodící, modrá hrudní kost po pádu. Prvních 14 dnů strávila v přepravce pro kočky. Naučila se chodit, jíst, hrabat a dokonce začala snášet vajíčka. Byla úžasný společník.

Po čase jsem našla na internetu „Podnik na výrobu vajec v Kosičkách“ (chápete, ani v názvu nefiguruje živé zvíře). Zde je čas od času „výprodej“ vynešených slepic. Je to ten největší hnusný chov, co lze vidět. Staré haly s klecemi jedna přes druhou. Byla jsem tam celkem již 3x. Nejprve si u okénka, kde prodávají běžně vejce, zakoupíte slepice (19,-Kč/ks) a pak vám sdělí, kterou halu likvidují, a vy můžete vjet do areálu přímo před halu. Já osobně to dělám tak, že s pracovnicí, která je u haly a které předáte ústřižek o zaplacení a počtu slepic, se při předávání domluvím s drobným úplatkem (káva, bonboniéra), že mám prosbu, ať mi vybere ty nejubožejší z nejubožejších. Většinou sbalí čoko a klepe si na čelo, ale když vidí, že to myslím vážně – přinese mi opravdu trosky.

Slepice velkochov

V Kosičkách mají několik hal, některé jsou ještě staré – klece A4 - a nové již s „trochu“ větším prostorem.

Pro mě je to vždycky strašné – poprvé jsem to totálně obrečela – dovolili mi přijet ráno na 6:00, protože jsem odjížděla na služební cestu na Moravu, a v 6:30 – začali „vyklízet“ halu – přijel jateční kamion a slepice nosili a házeli do přepravek na auto. Před halou byla velká hromada mrtvých těl, která zřejmě krutým zacházením pošla. Ten nářek z té haly a z auta budu slyšet, co budu živa.

No, slepičky se mnou tenkrát absolvovali školení na Moravě (inkognito mezi „kravaťákama“) a zvládly to bravurně :)

Slepice kámošky

V Kosičkách jsem byla pro slepice celkem 3x, ty poslední na tom byly nejhůře – vůbec se nehýbaly, pouze ležely, totálně holé. Na nohách měly obrovské krusty a vředy – pravděpodobně od exkrementů a parazitů. Navíc jsem pochopila, že jen pouze malé procento slepic z haly si někdo koupí. Většina jich jede do separátního masa. A proto je snad již ani nekrmí a o vodě též pochybuji. Jsou to pro ně již náklady navíc...

První procházka slepiček venku a pobyt na sluníčku se nedá zapomenout a stojí za to. Nejsem žádný šílenec, ale to, co se nyní děje (velkochovy), absolutně není v pořádku. Slepice jsou velmi inteligentní tvorové a dokonce mají rády společnost. Jedna slepice z Kosiček na tom byla velmi zle a myslela jsem, že to opravdu nepřežije. Dala jsem ji do separace, ona se naučila chodit na volno a dnes ještě s jednou prochází okrasnou zahradu. Mnozí naši hosté jsou vykulení, včetně mého tchána, který chová slepice na betonu a diví se, že mu nenesou.., ale to už je zase jiný příběh.

autorka: Dagmar Krejzová, 2014

Organizátoři, spolupracovníci, partneři, sponzoři:

logoCiW
logoHnutí duha
logoCountry Live
logoZeldom
logoPDC
logoReHab