Příběhy adoptovaných slepiček

 

Příběh adoptované slepičkySlepice, co ma drží nad vodouuuuu...
Loni touto dobou jsem doslova a do písmene chcípala oboustranným zápalem plic. Po čtyřech jsem lezla čůrat, jíst jsem nemohla a dejchat přestávala. Jediný, co mě drželo při smyslech, byly Boženky, který jsem přes Slepici v nouzi přebrala ve Zlatníkách.
Ty zkrátka jíst musely!!! A tak jsem si připravila starý oteplováky, huňatou bundu a zmijovku na hlavu a podél plotu tak třikrát denně sem se za nima plazila. Ráno s vodou a snídaní, v poledne posbírat vejce a večer zkontrolovat a zavřít. Nastalo jaro a my už měly takový pouto, že jakmile se něco šustlo, už mě volaly. Věděly, kdy se vracím z práce, a stály ve špalíru podél plotu a čekaly na mě. Tak strašně se chtěly družit, že hledaly jakoukoli díru do baráku, jen aby se tam za mnou dostaly. A taky že jo. Vypozorovaly, kudy chodí kočky a pak hajdy po žebříčku taky. No a tak se stávalo, že jsem je spící nacházela za záchodovou mísou, v koši s klubíčkama nebo v koupelně v prádle na praní. Jednu jsem taky našla, jak chrupe v pračce. No a tak uběhlo léto a podzim a já doplnila stav do 60 kousků. A tak mám šedesát klecovek Boženek. Když nastaly letošní krutý mrazy, tak jsem už tak teplý chlívečky na noc obkládala starýma peřinama....kdo nemá slepičky bez peří, nepochopí.

No a je tu únor a mně potvrdili po velkých zdravotních potížích jasný covid. A znovu se opakuje loňskej únor. Zase lezu čůrat po čtyřech, nejím, nespím, všecko mě bolí. A znovu se mi v chodbě válí oteplováky, bundoša a zmijovka, protože trpím děsnejma zimnicema. No a co myslíte. Jakmile přijde doba krmení, ty moje mazačky už volaj. Teď nám to krmení trvá ještě dýl než loni, protože já je musím nejdřív podrbat, pohladit a nestačím odpovídat na ty jejich ukdákaný otázky. Když přijde doba oběda, nečekají už v chlívečku, ale všech šedesát jich stojí seřazenejch jak na spartakiádě pod schodama.

Každý den jim hubuju, že si jednou tu hubu na těch posranejch schodech rozbiju, ale co spravím proti takový přesile, že jo? Ale hlavně. Já hubuju, to jo, ale jak ráda po nich ty schody drbu. Já ty holky totiž nemít, tak mě ty nemoci uvěznily v peřinách a to už bych tady asi ani nebyla. Takže jaká je pointa? Ono to vypadá, že my zachraňujeme je, ale nejni to mnohdy naopak?!
Hrdý chovatelky Miluše Lodinová a vnučka Mařenka

Slepičí příběhy

Příběhy adoptované slepičkyJak slepička ke kuřátkům přišla
Tak náš příběh má šťastný konec. Ať si každý říká, co chce, ale mít ze zubožené slepičky z velkochovu takovou skvělou kvočnu je zázrak. Seděla vzorně jednadvacet dni, ale bohužel z vajíček nic nebylo. Když jsem jí dala zpátky k ostatním, daly jí potvory co proto. Protože stále kvokala a opět seděla, tak jsem měla na vybranou. Dát ji do sklepa zchladit, koupit násadová vejce a nebo kuřata. Zvítězila kuřata, a tak před rokem polomrtvá slepička je nyní skvělou mámou. Nemyslím si, že koupí klecových slepiček za babku podporujeme koncentrák na vajíčka. Je to jen malý zlomek a ostatní slepičky stejně skončí kdesi. Ta směšná cena opravdu nepřispívá k provozu této hrůzy, je to jen účetní záležitost. Mám radost, že jsem mohla téhle slepičce dopřát krásný slepičí život ❤
Ivana

Slepičí logo

Organizátoři, spolupracovníci, partneři, sponzoři:

logoCiW
logoHnutí duha
logoCountry Live
logoZeldom
logoPDC
logoReHab