Příběhy adoptovaných slepiček

 

Příběh adoptované slepičkySlepice, co ma drží nad vodouuuuu...
Loni touto dobou jsem doslova a do písmene chcípala oboustranným zápalem plic. Po čtyřech jsem lezla čůrat, jíst jsem nemohla a dejchat přestávala. Jediný, co mě drželo při smyslech, byly Boženky, který jsem přes Slepici v nouzi přebrala ve Zlatníkách.
Ty zkrátka jíst musely!!! A tak jsem si připravila starý oteplováky, huňatou bundu a zmijovku na hlavu a podél plotu tak třikrát denně sem se za nima plazila. Ráno s vodou a snídaní, v poledne posbírat vejce a večer zkontrolovat a zavřít. Nastalo jaro a my už měly takový pouto, že jakmile se něco šustlo, už mě volaly. Věděly, kdy se vracím z práce, a stály ve špalíru podél plotu a čekaly na mě. Tak strašně se chtěly družit, že hledaly jakoukoli díru do baráku, jen aby se tam za mnou dostaly. A taky že jo. Vypozorovaly, kudy chodí kočky a pak hajdy po žebříčku taky. No a tak se stávalo, že jsem je spící nacházela za záchodovou mísou, v koši s klubíčkama nebo v koupelně v prádle na praní. Jednu jsem taky našla, jak chrupe v pračce. No a tak uběhlo léto a podzim a já doplnila stav do 60 kousků. A tak mám šedesát klecovek Boženek. Když nastaly letošní krutý mrazy, tak jsem už tak teplý chlívečky na noc obkládala starýma peřinama....kdo nemá slepičky bez peří, nepochopí.

No a je tu únor a mně potvrdili po velkých zdravotních potížích jasný covid. A znovu se opakuje loňskej únor. Zase lezu čůrat po čtyřech, nejím, nespím, všecko mě bolí. A znovu se mi v chodbě válí oteplováky, bundoša a zmijovka, protože trpím děsnejma zimnicema. No a co myslíte. Jakmile přijde doba krmení, ty moje mazačky už volaj. Teď nám to krmení trvá ještě dýl než loni, protože já je musím nejdřív podrbat, pohladit a nestačím odpovídat na ty jejich ukdákaný otázky. Když přijde doba oběda, nečekají už v chlívečku, ale všech šedesát jich stojí seřazenejch jak na spartakiádě pod schodama.

Každý den jim hubuju, že si jednou tu hubu na těch posranejch schodech rozbiju, ale co spravím proti takový přesile, že jo? Ale hlavně. Já hubuju, to jo, ale jak ráda po nich ty schody drbu. Já ty holky totiž nemít, tak mě ty nemoci uvěznily v peřinách a to už bych tady asi ani nebyla. Takže jaká je pointa? Ono to vypadá, že my zachraňujeme je, ale nejni to mnohdy naopak?!
Hrdý chovatelky Miluše Lodinová a vnučka Mařenka

Slepičí příběhy

Příběhy adoptované slepičkyJak slepička ke kuřátkům přišla
Tak náš příběh má šťastný konec. Ať si každý říká, co chce, ale mít ze zubožené slepičky z velkochovu takovou skvělou kvočnu je zázrak. Seděla vzorně jednadvacet dni, ale bohužel z vajíček nic nebylo. Když jsem jí dala zpátky k ostatním, daly jí potvory co proto. Protože stále kvokala a opět seděla, tak jsem měla na vybranou. Dát ji do sklepa zchladit, koupit násadová vejce a nebo kuřata. Zvítězila kuřata, a tak před rokem polomrtvá slepička je nyní skvělou mámou. Nemyslím si, že koupí klecových slepiček za babku podporujeme koncentrák na vajíčka. Je to jen malý zlomek a ostatní slepičky stejně skončí kdesi. Ta směšná cena opravdu nepřispívá k provozu této hrůzy, je to jen účetní záležitost. Mám radost, že jsem mohla téhle slepičce dopřát krásný slepičí život ❤
Ivana

Slepičí logo

Příběh adoptované slepičky CilkaPříběh Cilky - zimní noci v předsíni
Tato zima byla obzvláště dlouhá a i když máme zděný kurník a adoptované slepičky byly již opeřené, stejně jsme se o ně v noci obávali - zvláště v těch největších mrazech. Dokonce jsme jim do kurníku dávali večer a ráno na pár hodin fukárek a chodili ho kontrolovat, aby se ještě něco nestalo. Jedna slabší a méně opeřená slepička - nejprve jsme jí říkali Šmudlinka a později ji přejmenovali na Cilunku, protože se nám Šmudlinka nezdálo dostatečně důstojné jméno; však ani v mrazech nechtěla chodit s ostatními do kurníku. Byla nejslabší a takový otloukánek, asi se ostatních bála a tak i když mrzlo až praštilo, krčila se ve starém botníku u našeho domku a ne a ne se schovat s ostatními. Bylo už půl metru sněhu a Cilka stále raději volila tento bivak, než teplo a slámu kurníku. Vždy kolem brouzdala a hledala, kde se tedy na noc usídlit.

A tak jednou, když bylo hodně pod nulou, jsem ji popadla a místo do kurníku odnesla domů do předsíně... No nevím, zda tento postup někomu doporučit...- větrali jsme jí každý den dlouho do večera, aby neměla takový velký teplotní rozdíl - vím, že to není dobré. A každý den ráno uklízeli nejen krabici a kobereček, který jsme obětovali ve prospěch Cilunky, ale uklidit bylo třeba i posr.... boty, později i svetry a postupně jsme věci z předsíně nanosili do síně, jen aby Cilunka mohla noc absolvovat ve svém novém nocovišti... Naše obavy, jak ji ráno ostatní přijmou, byly liché - Cilka se ráno vždy nenápadně vmísila mezi ostatní a dokonce začala pomalu nabírat nejen na váze, ale i na sebevědomí. Vždyť ona přece spí ve velkém skvělém teplém kurníku svých chlebodárkyň... No zkrátka a dobře - milá Cilka spinkala takto v předsíni prakticky až do června. Večer zaťukala vždy zobáčkem na francouzské okno (no ťukala...dost vyváděla, aby se dostala dovnitř) a ráno už se nemohla dočkat, až vyběhne za novým dobrodružstvím.

Jak jsme ji pak dostali zpět do kurníku? No bylo by to na další příběh. O tom zase někdy příště! A také nevím, zda to někomu doporučit - pro uklízečky předsíně to bylo docela náročné - to mohou pochopit asi pouze ryzí milovníci slepic...
Máme sice i ne tak veselé příběhy, ale zvolila jsem tento - hodně pozitivní! Ne vždy se vše podaří, ale tento se vydařil výborně! Proto Vám jej píši! A teď už končím slovy: Cilka je sice stále drobnější než ostatní, ale plně opeřená, silnější a zkrátka už pěkná uličnice. A teď právě čučí s ostatními do francouzského okna a vyhlíží zase nějaké dobroty - umí se o ně už i poprat.
Srdečně zdravíme všechny blázny, co zachraňují nejen slepičí dušičky!
Šárka a Moni

Slepičí logo

Organizátoři, spolupracovníci, partneři, sponzoři:

logoCiW
logoHnutí duha
logoCountry Live
logoZeldom
logoPDC
logoReHab