Blog

První slepičí vzpomínka, co vzpomínkou být nemusí

ZPĚT

Moje první vzpomínka z dětství je letní pobyt u známých na venkově. Bylo mi 5 let. Jako městské dítě jsem se poprvé potkal se zvířátky. Ta jsem do té doby znal jen z pohádkových knížek. Byl tam Mikeš, Pejsek a Kočička, co v mojí milované knížce pekli dort, i Slepička a Kohoutek, co mu zaskočilo a málem se udusil. Byl jsem z těch všech zvířat kolem nadšený. Ale úplně nejlepší bylo svolení známých, že mohu chodit sám do kurníku pro vajíčka.

Slepice s holčičkou

Nemohl jsem ta rána ani dospat. Vstával jsem brzy a už v posteli jsem tipoval, kolik tam dnes těch vajíček asi bude. Někdy jsem uhodl, někdy ne, ale vždycky tam nějaká byla. Hnědá, bílá, větší, menší, ještě teplá ležela ve slámě.

Někdy jsem přišel brzy, slepička ještě neměla hotovo a tak jsem tiše čekal a pozoroval ji. Slepička nehnutě seděla a dělala, že mě nevidí. Za chvíli vstala a rozběhla se na zahradu za hejnem. Zůstalo tam po ní „jenom“ vajíčko. Připadalo mi to jako zázrak. Pyšně jsem všechna vajíčka vložil do košíku a běžel s nimi do domu, kde jsem všechny budil a nutil je hádat, kolik jich dneska mám v košíku. 

Všechno hezké ale obvykle rychle skončí, a tak i my se museli vrátit domů do města. Před odjezdem jsem všechna zvířátka obešel a rozloučil se s nimi. I nějaká ta slzička u toho ukápla.

Doma v panelovém bytě jsme žádná zvířata ani slepičky :-) neměli.  Slepice jsem opět vídal jen v knížkách a jejich vajíčka v obchodech. Tam byla všechna stejná. Studená, bez slepiček, kurníku, slámy a voňavé zahrady. Ležela v kovovém chladícím boxu. Lidi je dávali do košíků, stejně jako třeba housky nebo mrkev.

Po pár letech jsme opět zamířili ke stejným známým. Byl už jsem větší, skoro puberťák. Přesto jsem se na slepice a všechno to hemžení kolem těšil. Dobře si vzpomínám na mé zklamání po příjezdu. Místo zahrady s loukou byl krátce střižený trávník. Tam, kde býval dřevěný kurník, svítila nová veliká garáž. Na můj dotaz, kde jsou slepice, mi řekli, že už je nemají, že už moc nenesly a tak je vybili. Prý taky dělaly bordel na zahradě a tak vajíčka kupují v obchodě.

Rozhlédl jsem se smutně kolem. Garáž byla plná starých krámů. Před ní stály vraky několika aut, olej z nich kapal do hrnců… Byl jsem ještě dítě, tak jsem se ostýchal zeptat, proč tenhle nepořádek nevadí.  Ani na to, proč slepice, které tak svědomitě dávaly ta výborná a krásná vajíčka, čekal nakonec takový osud, označený strohým výrazem „vybití“. Nemohl jsem pochopit ani to, proč někdo kupuje ta všechna stejná, studená vajíčka, když nemusí. Ani to, proč jim nechybí to ranní běhání do kurníku a počítání snesených vajíček. Byl jsem ještě dítě…

Někdy v té době jsem také poprvé viděl v televizi velkochov. Slepice tam byly zavřené ve velké budově v těsných klecích, namačkány jedna na druhou. Vajíčka padala na pás a mizela kdesi, nikdo je natěšeně nesbíral. Slepice vypadaly rezignovaně a nešťastně. Stejně nešťastně a rezignovaně ale vypadali i zaměstnanci. Spokojeně vypadal jen ředitel drůbežárny, který říkal TV reportérovi, jak je vše skvělé, hygienické, perspektivní…  Celé to bylo jen o počtu vajec a plnění plánu, bez jakéhokoliv citu a soucitu.

Uplynula dlouhá řada let. Stejný vývoj jako zahrada našich známých prodělala v té době většina zahrad u nás. Ovocné stromy a keře, květiny, ptačí budky a krmítka… nahradily ohromné domy a skoro stejně velké garáže, zákrsky ovocných stromů, lesknoucí se bazény, řvoucí sekačky a zaručeně neškodná umělá hnojiva a postřiky. Zmizely i slepičky, byly vybity nebo zavřeny do rozbláceného rohu zahrady, aby nebyly moc vidět. Prý nová doba…

Mám proto ohromnou radost, že začínám v poslední době potkávat při svých cestách stále více zahrady, které vypadají tak, jak si je pamatuji z dětství. Zahrady s vysokokmeny původních českých ovocných odrůd, české keře a květiny, záhonky s vlastní zeleninou bez postřiků… a slepice. Slepice šťastně pobíhající na zahradě, snášející vajíčka, vyzobávající škůdce a pomáhající s kvalitním přírodním kompostem. Zatím je takových zahrad menšina, ale přibývají. Je jasné, že stále více lidí cítí, že něco je špatně a že ne vše, co se vydávalo, a často stále vydává za pokrok a lepší životní styl, opravdu pokrokem je.

Slepice a dítě

Těším se proto, že i moje vnoučata a snad i většina dětí u nás zase bude zažívat to, co já před více než 40 lety. Otevřou kurník, pozdraví slepičku a budou tiše, napjatě čekat a doufat, že i dnes ta holka snese vajíčko jen a jen pro ně.  A stejně, jak budou přibývat šťastné slepice (i děti) na zahradách, budou ubývat nešťastné „stroje na vajíčka“ ve velkochovech.  Tahle vajíčka potřísněná neštěstím a utrpením milionů nosnic nebude nikdo chtít. Lidé budou mít přeci vlastní, od svých, možná i pojmenovaných slepiček. A ti bez zahrady si zajdou k sousedům nebo do nejbližší farmářské prodejny, kde prodávají vajíčka od slepiček, které vědí co je slunce, tráva, hřad...

Rád bych tomu pomohl. Hodně lidí se mě pořád ptá proč a hledá, co za tím je. Přitom důvod je tak prostý. Mám „přírodní“ zahrady mého mládí rád, se vším, co k nim patřilo a zase patřit bude. Tedy i se slepicemi.

autor: Petr Dobrý, 2014

Zakladatel Slepice v nouzi

ZPĚT

Organizátoři, spolupracovníci, partneři, sponzoři:

logoCiW
logoHnutí duha
logoCountry Live
logoZeldom
logoPDC
logoReHab