Blog

Před několika lety jsem adoptoval slepici, o které jsem nevěděl nic víc, než že ji farmář už nechtěl, protože přestala snášet vajíčka. Zbytek její minulosti byl záhadou a s určitostí se dalo říct jen to, že nebyla zrovna pěkná. Zaprvé její fyzický stav byl bídný – peří bylo řídké a na dotek hrubé. Měla zdeformovaný zobák, takže nemohla zobat zrní ze země. Hřebínek na hlavě téměř úplně chyběl, zbyly z něj jen potrhané kousky, pravděpodobně k tomu došlo buď omrznutím, nebo úrazem. Měla poškozenou i jednu stranu tváře, nějspíš důsledek neléčené kožní infekce v předchozích letech jejího života.

A samozřejmě, že zrovna tak byla Sandye poškozená z psychologického hlediska. Byla obezřetná a neustále ve střehu a bránila se jakémukoliv pokusu o láskyplné přiblížení. Od samého začátku, kdy jsem ji poprvé zvedl ze země a dal do přepravky, abych ji autem zavezl k sobě domů, jsem ve vzduchu cítil rezignaci a zároveň opatrnost. Získat si její důvěru bylo těžké. Byla klidná a měla pevný charakter. Tyto vlastnosti jsem na ní obdivoval. Dívala se mi do očí se směsicí zvědavosti a tvrdohlavosti - i ve svém zuboženém stavu.

Během následujících dvou let v mé péči se Sandye trochu uvolnila, ale já si zároveň zvykl na to, že je taková, jaká je, a že se pravděpodobně nikdy nezmění. Byly věci, které jí přinášely radost a uspokojení – ráda se vyhřívala na slunci, seděla mi u nohou, spala ve svém vlastním kurníku a vstávala pozdě ráno, dokázala navíc ostatní zachráněné slepice srovnat a vést – ale nikdy se nenechala držet v náručí nebo hladit. Bral jsem ji do rukou jen tehdy, když to bylo absolutně nezbytné. Pokud jsem ji potřeboval přesunout z místa na místo, pohladil jsem ji po zádech a ona s sebou charakteristicky trhla, jemně zakdákala a uskočila na opačnou stranu.

Tohle všechno se úplně změnilo jako mávnutím kouzelného proutku jedno studené prosincové odpoledne. Bylo to ten den, kdy jsem se rozhodl, že všem slepicím dopřeji pořádnou porci ochrany před mrazem a natřu jim hřebínky a kůži na obličeji trochou mandlového oleje. Sandye jsem si nechal až na konec, protože jsem věděl, že se mnou bude bojovat. Samozřejmě jsem se nemýlil, jakmile jsem ji zdvihl, začala kdákat a škubat sebou. Vzal jsem ji do sklepa a posadil si ji na klín a jednu ruku obtočil kolem jejího těla, aby seděla pokud možno klidně. Pak jsem jí začal jemně nanášet olej na hřebínek a na tváře. Během minuty byla Sandye v transu. Opatrně jsem ji pohladil po zádech a po šíji a ona odpověděla tím, že se mi zavrtala hlouběji do klína.

To neočekávané sblížení mě velmi dojalo a chtěl jsem pokračovat, ale měli jsme před uzávěrkou a já spěchal do práce. Po několika minutách držení jsem se pokusil Sandye zvednout, ale její tělo vzdorovalo a pokoušela se ke mně ještě těsněji zachumlat. Nechtěla to pohodlné a přátelské místo opustit! V tu chvíli mi došlo, že jsem se ohledně Sandye celou tu dobu mýlil. Stejně jako ostatní slepice, které chovám, i ona toužila po lásce a blízkosti, to jen já jsem jí nikdy nedal příležitost k tomu, aby se mohla dostatečně projevit. Bylo to vlastně pravděpodobně úplně poprvé v jejím životě, kdy od lidské bytosti zakusila láskyplný dotek. A líbilo se jí to, to bylo vidět.

Hlavou se mi začaly honit nepříjemné otázky: Kolik dalších jsem v životě soudil úplně špatně, ať už lidí nebo zvířat? Kolik je milliard dalších slepic, které tak jako Sandye touží po společnosti a lásce a nikdy člověka nepoznají jinak, než jako krutého mučitele nebo lhostejného spotřebitele a nikoli jako milujícího pečovatele? Kolik lidí vůbec kdy pochopí hodnotu slepice a kolik si jich bude vážit pro to, jaké opravdu jsou? Občas mi z těch otázek bylo zoufale smutno, ale na druhou stranu mi dodaly sílu k tomu hledat způsoby, jak těmto zranitelným tvorům pomoci a jak o nich rozšiřovat povědomí.

Lidé se mě často ptají, proč nejím vejce, které moje slepice snášejí. Není to snad důvod, proč slepice chovat? A proč si vůbec nechávat slepici, která nesnáší vajíčka?

Ten den jsem vůbec poprvé držel Sandye na klíně. Později se uvelebila na koberci. Neodnesl jsem ji zpátky do kurníku, nechal jsem ji v pohodlí sedět a pozorovat mě, zabalil jsem ji do přikrývky, aby si užila noční spánek v teple. Přinesl jsem jí nějaké zbytky od večeře, vařenou hnědou rýži a hrášek. V srdci jsem měl krásný, hřejivý pocit, který jsem naposledy prožil jako dítě. Sandye poznala láskyplné pohlazení poprvé v životě a ten zážitek byl léčebnou terapií pro nás oba. Musel jsem něco, i když jen velmi malého, vrátit zpátky tvorovi, jehož druhové jsou stale vystavení největšímu utrpení, jaká kdy zvířata z rukou člověka prožívala. Když ten večer začal mráz bílou barvou kreslit na okenní tabulky, Sandye se na mě ještě jednou zadívala a pak pomalu zavřela oči jako andílek a spokojeně usnula.

autor: Robert Grillo (překlad Zdeňka Martincová - děkujeme), 2015

Originál tohoto článku byl publikován na webu. Free from Harm.org - https://freefromharm.org/animal-rescue-stories/the-hen-who-couldnt-lay-eggs/